Vloni padlo rozhodnutí zúčastnit se psího triatlonu Železný pes na poslední chvíli, na trénink jsme měli vlastně jen měsíc a kousek. Letos to bylo jiné - o své účasti jsem byla přesvědčena už od loňska, a tak jsem se snažila připravovat po celý rok. Tedy nemyslete si, že jsem si vytvořila tréninkový plán a denně běhala nebo se trápila v posilovně. Spíš jsem se přes zimu snažila nezakrnět a od jara jsem za pěkného počasí chodila běhat. Když jsem byla doma, brala jsem s sebou psy, v Brně jsem někdy vylákala ven kamarádky nebo jsem si užívala toho, že se nikomu nemusím přizpůsobovat, a sportovala jsem sama. Mezitím rodiče Brenušku zase zvykali na kolo a zkoušeli, zda Banji opět zvládne absolvovat kratší okruh.Stejně jako minulý rok tedy (kromě bratra) trénovala celá rodina. A nebyla bych to já, abych zase nedostala nějaký úžasný nápad. Jako třeba při pohledu na facebookovou diskuzi, kde paní nabízela na závod svoje psy, neboť sama bude dělat realizační tým své dceři. To mě pochopitelně trklo do očí, a tak se mamka letošní účasti už vyhnout nemohla.
Do Sadské jsme opět přijeli den předem, abychom si všichni mohli v klidu projet trať a nezabloudili na ní. Naštěstí se od loňska nezměnila (a navíc byla zase výborně značená), takže mě strach z bloudění rychle opustil. Jediný, kdo byl z nadcházejícího závodu nervózní, byla nejspíš naše mamka, protože „svého“ pejska měla potkat až těsně před startem.
V sobotu jsme při prezenci opět dostali výbornou buchtu, asi abychom měli na sportování dost energie a v průběhu soutěže někde nepadli vysílením. Po krátké informační schůzce nadešel start malého okruhu, tedy chvíle pro taťku s Banji a mamku s foxicí Majou (která se ukázala jako pravý teriér a za kus žvance mamku přijala za vlastní). Já s Breny stála u cesty a čekala, až my z velkého okruhu dostaneme pokyn k přesunu na plavání. Brenuška jen udiveně hleděla, když se kolem nás s menším odstupem prohnali oba rodiče, navíc jeden z nich s úplně cizím psem.
Potom už nebylo zbytí a i my s velkými psy byli odvedeni na břeh jezera. Trochu jsem se bála, aby mě Breny netáhla ke břehu, ale nejspíš i ji strhla závodní atmosféra a nějaké zdržování si vůbec nepřipustila. Plavala kupředu jako vydra. Při nasedání na kolo ani nedělala obvyklé cavyky a navíc nejspíš před sebou cítila rodiče a Banji, protože vyrazila vpřed a táhla mě jako profík. Já jela na našem nejstarším horském kole bez odpružené přední vidlice, a tak jsem se jen v duchu modlila, aby to nevzala přes velký výmol nebo to nedejbože nezahnula někam do lesa za srnou, protože bych si asi nabila jako ještě nikdy. Díky svému odhodlání mě Breny protáhla skrz nejhorší písečné louže, ale po předjetí mamky, která na malém okruhu už běžela, zaujala Breny standartní pozici vedle kola a zbytek trasy jsme projely obvyklým způsobem.
Po odložení kola a vybíhání na poslední část tratlonu pak Breny usoudila, že už toho možná bylo dost a táhla mě k autu, kde viděla mamku a Banji (taťka mi předtím odebíral kolo a helmu). Stálo mě to spoustu cenného dechu, abych ji přesvědčila, že musíme ještě oběhnout jedno kolo. Pak se s tím už smířila a ťapala pěkně přede mnou a trochu táhla. Pravda, pár lidí nás cestou předběhlo, ale rozhodně jich bylo méně než loni, což mě velmi potěšilo. Ale stejně jsem měla v cíli pocit, že plíce jsem nechala někde v lese.
Na vyhlášení jsme zůstali spíš ze slušnosti, protože nikdo z nás neměl velké ambice na umístění - taťka startoval s dvouminutovým distancem kvůli startu na malém okruhu s velkým psem, já závodila bez penalizace, ale zato v konkurenci plemen k podobnému typu závodů jako stvořených a mamčina foxice zas neměla závodního ducha, a tak triatlon pojala spíš jako procházku než soutěž. Jenže ouha - i přes drobné komplikace se mamce podařilo doběhnout v dobrém čase, porazit některé soupeřky a vybojovat třetí místo! Chudák tomu ani nemohla věřit, pro ceny jsme ji museli s taťkou spíš vystrkat. Ale jak potom byla ráda, že jsem ji přihlásila!
Doma jsme pak koukali na celkové výsledky s časy a se vším. Trochu jsem byla zklamaná, protože letos jsem se chtěla vejít do padesáti minut, což se mi nepovedlo (ale zas jsem se od loňska asi o tři minuty zlepšila, což je pozitivní). Chvíli jsem se na sebe zlobila, že jsem se měla připravovat pečlivěji, ale pak jsem si uvědomila jednu věc - aspoň mám pořádný důvod zúčastnit se i příští rok. A motivaci k tréninku. Takže nazout boty a alou ven, ať nezakrním!